Moje stránečky

Byl jsem zmatený, šílel jsem radostí, ale byl jsem i vystrašený – hlavně vystrašený – když jsem si uvědomil, že všechny moje nejdivočejší představy nebyly tak daleko od pravdy. Tak proto jí nezáleželo na tom, jestli jsem netvor. Byl to přesně ten samý důvod, proč jsem začal porušovat veškerá pravidla. Proč to „správné“ a „nesprávné“ už nemělo dále význam. Proč všechny moje priority klesly o příčku níže, aby na vrcholu udělaly místo tomuto děvčeti.

I Bella ke mně cítila náklonnost.

Věděl jsem, že to nemohu porovnávat s tím, jak moc ji miluju. Ale pro ni to bylo dost. Dost na to, aby riskovala život už jenom tím, že tu teď seděla vedle mě. A ona za to byla vděčná. Dost na to, abych jí způsobil bolest, když neudělám to, co je správné, a neodejdu.

Bylo ale ještě vůbec něco, co bych mohl udělat, aby ji to nebolelo? Bylo?

Měl bych se od ní držet dál. Nikdy jsem se neměl do Forks vracet. Jenom jí ubližuju.

Odradí mě to od toho, abych zůstat? Od toho, abych to jen zhoršoval?  To, jak jsem se teď cítil, ta horkost, která sálala z její pokožky a dotýkala se té mojí …

Ne, už mě nic neodradí.

„Á,“ zasténal jsem tiše. „Tohle je zlé.“

„Co jsem řekla?“ zeptala se, brala veškerou vinu na sebe.

„Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného.“ Byla to pravda, ale zároveň i lež. Část mě, ta nejsobečtější se téměř vznášela vědomím, že mě potřebuje tak jako já ji. „Nechci slyšet, že to takhle cítíš,“ jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Jeho slova mě řezala. „To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello – prosím tě, uvědom si to.“

„Ne.“ Podrážděně stiskla rty.

„Myslím to vážně.“ Bojoval jsem sám se sebou – polovina toužila po tom, aby to pochopila a polovina chtěla naprostý opak, a tak moje slova zněla spíše jako zavrčení.

„Já taky.“ Trvala na svém. „Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co jsi. Je příliš pozdě.“

Příliš pozdě? Svět se na chvíli zbarvil na černobílou, když se mi v mysli promítl obrázek Belly spící na trávníku zalitém sluncem, a stíny, které se k ní přibližovaly. Nevyhnutelně a nezadržitelně. Kradly barvu z její pokožky a vrhaly ji do temnoty.

Příliš pozdě? Myslí mi proběhla Alicina vize – jak se na mě dívají Beliny krvavě rudé oči. Byla sice nevýrazná – ale neexistoval způsob, že by mě mohla nenávidět kvůli této budoucnosti. Nenávidět mě za to, že jsem jí to všechno způsobil. Že jsem jí ukradl život i duši. Nesmí být příliš pozdě.

„To nikdy neříkej.“ Zasyčel jsem.

Dívala se z okna a kousala se do rtů. Dlaně měla sevřené do pěstí a položené v klíně. Její dýchání se zpomalilo.

„Na co myslíš?“ potřeboval jsem to vědět.

Potřásla hlavou, nepodívala se na mě. Něco se jí zalesklo na tváři, něco jako malá kapka vody.

Bolest. „Ty pláčeš?“ Rozplakal jsem jí. Až tak moc jsem jí ublížil.

Setřela si slzy hřbetem ruky.

„Ne,“ odpověděla, ale hlas se jí zlomil.

Instinkty, ukryté někde hluboko uvnitř mě, mě donutily natáhnout se k ní – na tu krátkou chvíli jsem se cílil tak lidsky, jako ještě nikdy předtím. A potom jsem si uvědomil, že člověkem … nejsem. A tak jsem ruku stáhl zpět.

„Promiň.“ Řekl jsem lítostivě. Jak bych jen mohl vyjádřit, jak moc je mi to líto? Že lituju všech těch hloupých chyb, které jsem udělal. I svojí nikdy nekončící sobeckosti? Litoval jsem toho, že zrovna ona měla to neštěstí, že ve mně probudila tuhle první, tragickou lásku. Bylo mi líto i věcí, které jsem nemohl ovlivnit – toho, že jsem byl netvor, který měl ukončit její život.

Zhluboka jsem se nadechl – ignoroval jsem reakci svého těla na její vůni – a snažil jsem se vzpamatovat. Chtěl jsem změnit téma, myslet na něco jiného. Naštěstí, co se týkalo tohoto děvčete, moje zvědavost byla neukojitelná. Vždycky jsem se měl na co ptát.

„Pověz mi něco,“ řekl jsem.

„Ano?“ v jejím hlase byly stále stopy slz.

„Co sis myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Neporozuměl jsem tvému výrazu – nevypadala jsi ani moc vyděšeně, spíš jako když se na něco velmi silně soustředíš.“ V myšlenkách jsem si stále vybavoval její výraz a nutil jsem se zapomenout na to, přes čí oči jsem ten její nerozhodný výraz viděl.

„Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka –„ řekla už vyrovnanější hlasem. „Víš, sebeobrana. Chtěla jsem mu vrazit nos do mozku.“ Na konci větu už nedokázala udržet klidný tón. V jejím hlase jsem rozpoznal nenávist. Nepřeháněla a její zuřivost se mi teď nezdála už tak směšná. Viděl jsem její křehkou postavu – jako sklo potažené hedvábím – kterou zastínily lidské příšery s velkými pěstmi, kterými jí mohly ublížit. V hlavě se mi opět rozhořela nenávist.

„Ty ses s nimi chtěla prát?“ Měl jsem chuť zavrčet. Její instinkty ji mohly zabít. „Nenapadlo tě utíkat?“

„Hodně padám, když běžím,“ přiznala ostýchavě.

„A co křičet?“

„K tomu jsem se dostávala.“

Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Jak se udržela naživu předtím, než přišla do Forks?

Zavrtěl jsem hlavou. „Měla jsi pravdu – rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu.“

Povzdechla si a podívala se z okna. Potom se otočila zpátky ke mně.

„Uvidíme se zítra?“ zeptala se náhle.

Když už jsem měl skončit v pekle, aspoň si to užiju.

„Ano – taky musím zítra odevzdat úkol,“ usmál jsem se na ní a bylo mi hned lépe. „Budu ti držet místo u oběda.“

Srdce jí divoce tlouklo a to moje, mrtvé, se najednou zdálo být teplejší.

Zastavil jsem před jejím domem, ale ani se nepohnula.

„Slibuješ, že tam zítra budeš?“ zeptala se znova.

„Slibuju.“

Proč jsem se cítil tak strašně šťastně právě v době, když jsem dělal nesprávné věci? Něco se mnou nebylo v pořádku.

Spokojeně přikývla a začala si svlékat mojí bundu.

„Můžeš si ho nechat, “ ujistil jsem jí rychle. Chtěl jsem, aby odešla s něčím mým. Něčím, co si mohla nechat, jako jsem si já nechal zátku od limonády, která byla teď schovaná v kapse mého saka … Nemáš bundu na zítra.“

S lítostivým úsměvem mi ji podala. „Nechce se mi vysvětlovat to Charliemu.“

Ano, to jsem si dokázal představit. Usmál jsem se na ní. „Aha, jasně.“

Položila ruku na kliku, ale stále zůstávala. Nechtěla odejít, stejně tak jako já jsem nechtěl, aby odešla. Aby byla nechráněná, i když jen na krátkou chvíli …

Petr a Charlotta by už měli být dávno za Seattlem. Ale byli tu i jiní. Tenhle svět nebyl pro lidi bezpečný a pro ni to platilo dvojnásob.

„Bello?“ zeptal jsem se, překvapený tím náhlým návalem radosti, který mě přemohl, když jsem vyslovil její jméno.

„Ano?“

„Slíbíš mi něco?“

„Ano,“ okamžitě souhlasila, ale potom zúžila oči, jako kdyby si to chtěla rozmyslet.

„Nechoď sama do lesa,“ varoval jsem ji. Přemýšlel jsem nad tím, jestli takhle žádost opět vyvolá námitky.

Zmateně zamrkala. „Proč?“

Nedůvěřivě se dívala do tmy. Nedostatek světla pro moje oči nebyl problémem, stejně tak jako pro jiné lovce. Ve tmě byli lidé slepí.

„Nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější,“ řekl jsem jí. „Tahle odpověď ti teď musí stačit.“

Zachvěla se, ale rychle se ovládla a nakonec se dokonce usmála. „Když to říkáš.“

Její dech mě pohladil na tváři, tak sladce a opojně.

Mohl bych tu takto sedět celou noc, ale ona potřebovala spánek. Ty dvě touhy ve mně zápasily, byly naprosto rovnocenné, chtít jí a chtít, aby byla v bezpečí.

Povzdychl jsem si nad tím. „Uvidíme se zítra,“ řekl jsem jí, i když jsem věděl, že jí uvidím mnohem dřív. Dřív než ona mě.

„Tak tedy zítra.“ Neochotně otevřela dveře.

Když jsem ji viděl odcházet, znovu jsem pocítil tu starou známou bolest.

S nutkavou potřebou ji zadržet jsem se k ní natáhl. „Bello?“

Otočila se ke mně a ztuhla, když zjistila, že naše tváře jsou tak blízko sebe. Já jsem byl také ohromen její blízkostí. Horkost, která se z ní přímo valila, mě pohladila po tváři. Téměř jsem cítil tu hedvábnou jemnost její pokožky …

Její srdce vynechalo pár úderů a rty se jí pootevřely.

„Spi sladce,“ zašeptal jsem a odtáhl se dřív, než by mě moje tělo - známá žízeň nebo nový a úplně neznámý druh hladu, který jsem cítil – donutily udělat něco, co by jí mohlo ublížit.

Seděla naprosto bez pohybu, jako omráčená. Byla pravděpodobně oslněná.

A já taky.

Dala se dohromady – i když na tváři měla stále ještě zmatený výraz – a téměř vypadla z auta. Potom zakopla o svojí vlastní nohu, a musela se zachytit auta, aby neupadla. Zachichotal jsem se, doufajíc, že to bylo příliš tiché na to, aby to zaslechla.

Sledoval jsem její klopýtání po cestě, až dokud se nedostala pod světelné lampy, které obklopovaly vchodové dveře. Na tu krátkou chvíli byla v bezpečí. A já se za chvíli vrátím, abych se o tom ujistil.

Cítil jsem její pohled, když jsem odjížděl tmavou ulicí. Byl to naprosto odlišný pocit, než na který jsem byl zvyklý. Obyčejně tímhle pohledem sleduju jiné já. Tohle bylo tak zvláštně vzrušující – ten pocit pozorujících očí. Ale věděl jsem, že se cítím takhle opojně jen proto, že to byly její oči.

V hlavě se mi prohánělo snad milion myšlenek, když jsem bezcílně vyjel do noci.

Velmi dlouho jsem se jen tak projížděl ulicemi, bez konkrétního směru a přemýšlel jsem nad tou neskutečnou úlevou, kterou jsem teď cítil, když jsem Belle přiznal pravdu. A i když to pro mě bylo očividně hodně zlé, mě to prostě připadalo úžasně osvobozující.

Ale nejvíc jsem myslel na Bellu a na lásku, kterou jsem cítil. Nemohla mě milovat tak jako já ji – takováto pohlcující a zdrcující láska by zničila její křehké tělo. Ale ona se zdála být dostatečně silná. Dostatečně silná na to, aby přemohla instinktivní strach. Dostatečně na to, aby chtěla být se mnou. A její přítomnost mě naplňovala takovým štěstím, jaké jsem dosud nikdy nezažil.

Na chvíli – protože jsem byl sám a pro změnu nemohl nikoho zranit – jsem dovolil tomuto štěstí, aby mě zaplavilo, bez toho, abych myslel na to, jak to může skončit. Jednoduše jen být šťastný z toho, že jí nejsem lhostejný. Vychutnávat si pocit vítězství, že já jsem ten, kterému se podařilo získat její náklonnost. Představovat si, jak den za dnem sedím vedle ní, slyším její hlas a vidím její úsměv.

Znovu jsem vzpomínal na dnešní večer – jak se její rty smály, jak se jí na bradě objevoval důlek, jak jí zněžněly oči … její prsty byly dnes večer na mojí pokožce tak jemné a teplé. Představoval jsem si, jaké by to asi bylo, kdybych se dotkl její pokožky na tvářích – tak hedvábné a horké … tak křehké. Jak sklo zahalené hedvábím … přímo děsivě rozbitné.

Nevšiml jsem si, kam směřují moje myšlenky, dokud nebylo příliš pozdě. Jak jsem myslel na její zranitelnost, v mysli se mi vybavily jiné obrazy její tváře.

Ztracená ve stínech, bledá strachy – avšak čelist měla urputně sevřenou a nekompromisní, v očích se jí zrcadlila zuřivost a hluboké soustředění, tělo připravené zaútočit na mohutné postavy, které jí obklíčily jako noční můry skrývající se v přítmí ….

„Ach,“ zaúpěl jsem, když hněv, který jsem kvůli lásce odložil a potlačil, opět propukl v ničivé peklo.

Byl jsem sám. Bella byla, aspoň doufám, v bezpečí doma, na chvíli jsem byl šťastný, že Charlie Swan – místní náčelník policie – byl její otec. To pro ni mohlo znamenat ochranu.

Byla v bezpečí. Nebude mi trvat dlouho jí pomstít ….

Ne. Zasloužila si něco lepšího. Nemohla by milovat vraha.

Ale … co ostatní?

Ano, Bella byla v bezpečí. Angela a Jessica pravděpodobně také.

Příšera se teď volně pohybovala v ulicích Port Angeles. Byla to lidská příšera – mohlo mu to způsobit i nějaké lidské problémy? Spáchat vraždu, po které jsem tolik toužil, nebylo správné. Věděl jsem to.  Ale nechat ho, aby zaútočil na někoho jiného, nebylo také nejlepší rozhodnutí. Blonďatá hosteska z restaurace. Servírka, na kterou jsem se ani nepodíval. Obě mě sice mírně vytáčely, nicméně to neznamenalo, že by si zasloužily dostat se do takového nebezpečí.

Každá z nich mohla být něčí Bella.

A to rozhodlo.

Teď jsem měl důvod, abych se otočil směrem na sever a zrychlil. Pokaždé, když jsem měl nějaký problém, který se mi vymykal zpod kontroly – jako například teď – věděl jsem, kdo mi může pomoc.

Alice seděla na verandě a čekala na mě. Radši jsem zastavil před domem, než abych jel do garáže.

„Carlisle je ve své pracovně,“ řekla mi Alice ještě dříve, než jsem se stihl zeptat.

„Díky,“ odpověděl jsem jí, a když jsem jí míjel, pocuchal jsem jí ve vlasech.

Díky, že jsi mi zvedl telefon, pomyslela si sarkasticky.

„Oh.“ Zastavil jsem se přede dveřmi, vylovil telefon a otevřel ho. „Promiň. Ani jsem se nepodíval, kdo vlastně volal. Byl jsem … zaneprázdněný.“

„Hej, já vím. Já se taky omlouvám. Když jsem si všimla, co se chystá, byl jsi již téměř u ní.“

„Bylo to tak těsné,“ zašeptal jsem.

Promiň, zopakovala zahanbeně.

Bylo lehké odpouštět, když jsem věděl, že je Bella v pořádku.

„Neomlouvej se. Vím, že nemůžeš předvídat všechno. Nikdo neočekává, že budeš vševědoucí, Alice.“

„Díky.“

„Téměř jsem tě dnes pozval na večeři. Zaregistrovala jsi to, než jsem změnil názor?“

Zakřenila se. „Ne, i tohle mi ušlo. Škoda, že jsem to nevěděla, byla bych přišla.“

„Na co ses soustředila, že ti toho tolik uteklo?“

Jasper přemýšlel nad naším výročím. Zasmála se. Snaží se nemyslet na můj dárek, ale já už asi tuším …

„Ty jsi neuvěřitelná.“

„Já vím“

Nakrčila rty a s mírně obviňujícím pohledem se na mě podívala. Ale později už jsem pozor dávala. Povíš jim, že už to ví?

Vzdychl jsem. „Ano. Později.“

Neřeknu ani slovo. Ale prokaž mi laskavost a řekni to Rosalii, až nebudu nablízku, co ty na to?

Povzdechl jsem si. „Dobře.“

Bella to vzala moc dobře.

„Možná až moc.“

Alice se na mě usmála. Nepodceňuj ji.

Snažil jsem se nemyslet na obraz Belly a Alice jako nejlepších kamarádek.

Netrpělivě jsem si povzdech. Chtěl jsem, aby tahle část večera už byla za mnou. Ale trochu jsem se bál odejít z Forks ….

„Alice,“ začal jsem. Věděla, na co se chci zeptat.

Dnes večer bude Bella v pořádku. Teď už budu dávat víc pozor. Potřebuje něco jako dvacetičtyřhodinový dozor, že?

„Minimálně.“

No, každopádně, za chvíli budeš zase u ní.“

Zhluboka jsem se nadechl. Znělo to tak krásně.

„Tak už jdi. Zařiď to, abys mohl být tam, kde toužíš být,“ řekla.

Přikývl jsem a šel jsem za Carlislem.

Čekal na mě, oči upíral na dveře, místo na knihu, která ležela před ním na stole.

„Slyšel jsem, že ti Alice říkala, kde mě najdeš,“ řekl a usmál se.

Když jsem byl s ním, hrozně se mi ulevilo, viděl jsem všechnu tu empatii v jeho hlubokých, inteligentních očích. Carlisle věděl, co bude třeba udělat.

„Potřebuju pomoc.“

„S čímkoliv, Edwarde,“ slíbil mi.

„Řekla ti Alice, co se dnes stalo Belle?“

Téměř stalo, opravil mě.

„Ano, téměř. Mám problém, Carlisle. Už víš, že …. ho strašně moc chci …. zabít.“ Slova se ze mě valila. „Tak hrozně to chci. Ale vím, že by to nebylo správné, protože by to byla pomsta a ne spravedlnost. Nejednal bych objektivně, ale v hněvu. Ale i tak, nechat toho sériového vraha a násilníka, aby se jen tak potuloval ulicemi Port Angeles! Tamní lidi sice neznám, ale nemůžu přeci dopustit, aby někdo zaujal Belino místo. I k těmto ženám může někdo cítit to, co já cítím k Belle. Může trpět tak, jako bych trpěl já, kdyby jí ublížili. Není správné ….“

Moje slova zastavil jeho nečekaný, široký úsměv.

Je pro tebe dokonalá, že? Tolik soucitu, tolik sebeovládání. Jsem ohromený.

„Nepotřebuje komplimenty, Carlisle.“

„Já vím. Ale myšlenkám nerozkážu.“ Znovu se usmál. „Postarám se o to. Uvolni se. Nikomu nebude ublíženo namísto Belly.“

V jeho myšlenkách jsem viděl plán. Nebylo to přesně to, co bych chtěl a ani to neuspokojilo moji touhu po násilí, ale věděl jsem, že je to správné řešení.

„Ukážu ti, kde ho najdeš,“ řekl jsem.

„Tak jdeme.“

Cestou popadl svojí černou tašku. Já bych dal přednost agresivnějšímu způsobu řešení – jako například rozdrcenou lebku – ale nechám to na Carlisleovi.

Vzali jsme si moje Volvo. Alice stále ještě seděla na schodech, a když jsme odcházeli, usmála se a zamávala nám. Věděl jsem, že na mě bude dohlížet a taky na to, aby se nevyskytly žádné komplikace.

Po tmavé, prázdné cestě ubíhala čas velmi rychle. Abych nevzbudil zbytečnou pozornost, radši jsem vypnul světla. Usmál jsem se nad myšlenkou, jak by asi Bella reagovala na tohle. Když si všimla mojí rychlé jízdy, tehdy jsem jel dokonce pomaleji než obvykle, neboť jsem chtěl prodloužit chvíle s ní.

Carlisle také myslel na Bellu.

Netušil jsem, že pro něj bude tak dokonalá. Je to skutečně nečekané. Možná, že jim to bylo souzeno. Možná, že to má posloužit nějakému vyššímu účelu. Jenomže …

Představil si Bellu se sněhobílou, ledovou pokožkou a krvavě červenýma očima a potom se zarazil. Ano. Jenomže. Samozřejmě. Protože jak by mohlo být na myšlence zničení něčeho tak čistého a krásného něco dobrého?

Díval jsem se do noci a náhle byla všechna moje radost pryč.

Edward si zaslouží štěstí. Ano, zaslouží si ho. Ostrý podtón v Carlisleových myšlenkách mě překvapil. Musí tu být nějaký způsob.

Přál jsem si, abych tomu mohl věřit. Ale to, co se dělo Belle, nebyl žádný vyšší cíl. Bylo to cosi zlomyslného – hrozný a krutý osud, který nechtěl dovolit Belle, aby měla život, jaký si zasloužila.

V Port Angeles jsem nezůstal. Vzal jsem Carlislea na místo, kde ta bytost jménem Lonnie utápěla svoje zklamání se svými kumpány, z nichž dva už odpadli. Carlisle věděl, jak je pro mě těžké být u něj tak blízko – slyšet jeho myšlenky a vidět jeho vzpomínky na Bellu promíchané s méně šťastnými děvčaty, které už nikdo nemohl zachránit.

Dýchání se mi zrychlilo a ztuhle jsem sevřel volant.

Jdi už, Edwarde, řekl mi jemně. Postarám se o ně. Ty se vrať k Belle.

Věděl co říct. Už jen zvuk jejího jména mě dokázal rozptýlit.

Nechal jsem ho v autě a utíkal jsem přes spící les zpět do Forks. Trvalo to kratší dobu, než cesta autem. Už za pár minut jsem zkoumal dům a následně jsem otvíral okno přímo do jejího pokoje. S úlevou jsem si oddechl. Všechno bylo tak, jak má být. Bella byla bezpečně v posteli a spala s vlasy divoce rozhozenými po polštáři.

Ale dnes, na rozdíl od jiných nocí, byla stočená do klubíčka a přikrývku měla přehozenou přes ramena. Asi jí dnes byla zima. Ještě dřív, než jsem si stihl – jako obvykle – sednout do křesla, se zachvěla a její rty se začaly třást.

Na chvíli jsem tam stál, ale nakonec jsem vyšel na chodbu, rozhodnutý poprvé prozkoumat i jiné části domu.

Charlie hlasitě chrápal. Dokonce jsem zachytil i něco z jeho snu. Cosi jako proud vody a velmi trpělivé čekání – rybaření?

Blízko ke dveřím stála slibně vypadající skříň. S nadějí jsem jí otevřel a bylo v ní přesně to, co jsem hledal. Vybral jsem tu nejsilnější deku a vrátil jsem se do jejího pokoje. Vrátím jí do skříně dřív, než se Bella vzbudí a všimne si jí.

Zadržel jsem dech a opatrně jsem jí přikryl. Nezareagovala. Sedl jsem si do houpacího křesla.

Zatímco jsem čekal, až jí bude tepleji, přemýšlel jsem na Carlislem a nad tím, kde asi teď je. Věděl jsem, že jeho plán bude bez problémů. Alice to viděla.

Povzdechl jsem si – Carlisle mi až příliš důvěřoval. Kéž bych byl tou osobou, kterou si myslel, že jsem. Ta osoba, která si zasloužila štěstí, mohla doufat, že je hodna tohoto spícího děvčete. Jak by mohlo být všechno úplně jiné, kdybych byl tím Edwardem.

Když jsem nad tím uvažoval, v mé mysli se vynořil velice zvláštní obraz.

Osud s tváří škaredé staré čarodějnice, ten, který se snažil zničit Bellu, nahradil ten nejhloupější a nejbezohlednější z andělů. Strážný anděl - něco takového, co si Carlisle představuje, že bych měl mít. S lehkomyslným úsměvem na rtech a s nebesky modrými očima plnými škodolibosti, vytvářel a namíchával Bellu tak, že jsem ji nemohl v žádném případě přehlédnout. Přitom až absurdně silná vůně, aby si získala moji pozornost, mlčenlivá mysl na znásobení mojí zvědavosti, tichá krása, od které jsem nedokázal odtrhnout oči a nesobecká duše na vzbuzení mého úžasu. Vynechat přirozený pud sebezáchovy – aby mohla Bella snést moji blízkost – a nakonec přidat smůlu.

S bezohledným úsměvem postrčil Bellu mě přímo do cesty, věříc, že ji dokážu udržet naživu.

V téhle vizi jsem nebyl Beliným trestem, to ona byla mojí odměnou.

Potřásl jsem hlavou, abych se zbavil představy o andělovi. Nebyl o nic lepší než ten hrozný osud. Nedokázal jsem si představit takovouto vyšší moc, která by konala takto nebezpečně a hloupě. Pokud by to nebyl osud, proti kterému jsem měl bojovat.

Já jsem neměl anděla. Oni byli stvoření pro někoho dobrého – jako například Bella. Jenže kdo byl při tom všem ten její? Kdo na ni dával pozor?

Překvapeně jsem se zasmál, když jsem si uvědomil, že přesně to teď dělám já.

Upírský anděl v plném nasazení.

Asi po půl hodině se Bella uvolnila. Dýchání se jí prohloubilo a za chvíli začala mumlat. Spokojeně jsem se usmál. Nebylo to sice nic moc, ale alespoň spala pohodlněji, protože jsem tu byl já.

„Edwarde,“ zamumlala a také se usmála.

Na chvíli jsem všechno odložil a ponořil jsem se do svého štěstí.